Λόγος οὖν καὶ Περσικός. φασὶν ἄνδρα Πέρσην, ᾧ ὄνομα ἦν Σιναίτης, πόρρω τῆς ἐπαύλεως τῆς ἑαυτοῦ ἐντυχεῖν Ἀρταξέρξῃ τῷ ἐπικαλουμένῳ Μνήμονι. ἀποληφθέντα οὖν θορυβηθῆναι δέει τοῦ νόμου καὶ αἰδοῖ τοῦ βασιλέως οὐκ ἔχων δὲ ὅ τι χρήσαιτο τῷ παρόντι, ἡττηθῆναι τῶν ἄλλων Περσῶν μὴ φέρων μηδὲ ἄτιμος δόξαι τῷ μὴ δωροφορῆσαι βασιλέα, ἄλλ᾿ οὗτός γε πρὸς τὸν ποταμὸν τὸν πλησίον παραρρέοντα, ᾧ Κῦρός ἐστιν ὄνομα, ἐλθὼν σὺν σπουδῇ καὶ ᾗ ποδῶν εἶχε , ἐπικύψας ἀμφοτέραις ταῖς χερσὶν ἀρυσάμενος τοῦ ὕδατος «βασιλεῦ» φησιν «Ἀρταξέρξη, δι᾿ αἰῶνος βασιλεύοις. νῦν μὲν οὖν σε ὅπῃ τε καὶ ὅπως ἔχω τιμῶ, ὡς ἂν μὴ ἀγέραστος τὸ γοῦν ἐμὸν καὶ τὸ κατ᾿ ἐμὲ παρέλθῃς, τιμῶ δέ σε Κύρου ποταμοῦ ὕδατι· ἐπὶ τούτοις ὁ Ἀρταξέρξης ἥσθη καὶ «δέχομαι ἡδέως» φησὶν «ἄνθρωπε, τὸ δῶρον καὶ τιμῶμαί γε αὐτὸ τῶν πάνυ πολυτελῶν καὶ ἰσοστάσιον ἐκείνοις λέγω· πρῶτον μέν, ὅτι ὕδωρ ἐστὶ τὸ πάντων ἄριστον, δεύτερον δέ, ὅτι Κύρου ὄνομα ἐν ἑαυτῷ φέρει. καὶ σὺ δέ μοι καταλύοντι ἐν τῷ σταθμῷ πάντως ἐπιφάνηθι. » ταῦτα εἰπὼν προσέταξε τοὺς εὐνούχους λαβεῖν τὸ ἐξ αὐτοῦ δῶρον· οἱ δὲ τὴν ταχίστην προσδραμόντες εἰς χρυσῆν φιάλην ἐδέξαντο ἐκ τῶν χειρῶν αὐτοῦ τὸ ὕδωρ ἐλθὼν δὲ ἔνθα κατέλυεν ὁ βασιλεὺς ἔπεμψε τῷ ἀνδρὶ τῷ Πέρσῃ στολὴν Περσικὴν καὶ φιάλην χρυσῆν καὶ χιλίους δαρεικούς, καὶ προσέταξε τὸν κομίζοντα αὐτὰ εἰπεῖν τῷ λαμβανόντι· «κελεύει σε βασιλεὺς ἐκ μὲν τούτου τοῦ χρυσίου εὐφραίνειν τὴν σεαυτοῦ ψυχήν, ἐπεὶ καὶ σὺ τὴν ἐκείνου εὔφρανας, μὴ αὐτὴν ἀγέραστον μηδὲ ἄτιμον ἐάσας, ἀλλ᾿ ὡς ἤδη ἐχώρει ταύτῃ τιμήσας. βούλεται δέ σε καὶ τῇ φιάλῃ ταύτῃ ἀρυόμενον πίνειν ἐξ ἐκείνου τοῦ ὕδατος. »
Anche questa dunque è una leggenda persiana. Si dice che un uomo persiano, che aveva nome Sinete, incontrò davanti alla sua casa di campagna Artaserse soprannominato Mnemone. Non avendo qualcosa che servisse al momento, mentre scorreva oltre verso il fiume vicino che ha nome Ciro andato in fretta, attinta l’acqua con entrambi le mani, dice “Re Artaserse, possa regnare per tutta la vita. Ora dunque ho in qual modo e come onoro te, come se tu passassi oltre non onorato, ti onoro con l’acqua del fiume Ciro”. Artaserse si rallegrò di ciò e dice “Accetto con piacere, o uomo il dono, e considero lo stesso tra le cose più preziosi, e dico una cosa equivalente a quelli: primo, perché l’acqua è la cosa migliore di tutte, secondo perché reca in sé il nome di Ciro. Dopo aver detto queste cose ordinò gli eunuchi di ricevere il dono da lui; essi essendosi affrettati il più veloce possibile ricevettero in una tazza d’oro l’acqua dalle sue mani. Tornato dove alloggiava il re mandò a quell'uomo persiano una veste persiana, una coppa d’oro e milla darici, ed ordinò chi portava queste cose di dire al portatore: “ Il re ti ordina di rallegrare con questo oro il tuo stesso cuore, poiché anche tu hai rallegrato quello suo, non avendolo lasciato andare onorato e non disprezzato, ma avendo onorato con questa quando già andava via. Desidera che tu beva attingendo con questa coppa da quell'acqua